V sobotu 17. srpna 2024 byla v Zooparku Zájezd slavnostně otevřena výstava fotografií Lukáše Matějky Poznej jihozápadní Afriku, která návštěvníky přenáší do různorodých biotopů tří zemí (Namibie, Botswany a Zimbabwe).
Navazujeme tak na tradici fotografických výstav, kterou jsme zavedli v roce 2022. Tehdy jsme představili výstavu Chameleoni – vládci barvoměny, kde mohli návštěvníci v detailu obdivovat různorodost tohoto našeho „rodinného stříbra“. Ještě téhož roku byla u tehdy nové Motýlí zahrady instalována výstava Motýlení představující volně žijící motýly, kteří se vyskytují v zoo a jejím okolí. V roce 2023 jsme pak do přístřešku u velbloudů instalovali výstavu Zoopark Zájezd včera a dnes mapující 15 let proměn naší zoo.
Současná výstava je oproti svým předchůdkyním výrazně rozsáhlejší – obsahuje více než 70 fotografií. Mapuje tak to nejzajímavější z výpravy podniknuté v roce 2023 partou kamarádů, přináší zajímavý příběh, a zároveň poučení. Chtěli jsme našim návštěvníkům představit nejen tamní zvířata, ale zejména to, jak vypadají jednotlivé biotopy a specifické oblasti jako chráněná území či úžasné Viktoriiny vodopády. A první reakce návštěvníků ukazují, že si obrázky i doprovodné vzdělávací texty se zájmem prohlížejí.
Poprvé v historii našich výstav jsme zároveň celou akci spojili s ochranářskými aktivitami. Nechali jsme na plátno vytisknout pět nejlepších fotografií jako velké obrazy a ty jsou určeny k aukci na podporu chameleonů na Madagaskaru. V podobných ochranářských aktivitách hodláme pokračovat i nadále. Součástí slavnostního zahájení výstavy v rámci Afrického dne byla také komentovaná procházka s autorem fotografií Lukášem Matějkou. Pro ty, kteří se nemohli akce zúčastnit, přinášíme rozhovor s Lukášem, díky kterému se dozvíte spoustu zajímavostí z přípravy cesty i z vlastního putování jihozápadní Afrikou.
Lukine, proč jsi se rozhodl cestovat do Afriky, resp. proč právě do té jihozápadní?
Afrika mě vždy lákala díky své přírodní i kulturní rozmanitosti, ale zejména z důvodu velkého výskytu divokých zvířat. Z mého pohledu není na přírodě nic krásnějšího, než vidět všechna ta zvířata v jejich přirozeném prostředí, které je zde na mnoha místech stále nedotčené aktivitou člověka. A proč zrovna jihozápadní Afrika? Jsme zvyklí cestovat do míst, která nejsou příliš „turistická“, což například Jihoafrická republika nebo Keňa s Tanzanií nesplňují (byť musí také stát za návštěvu). A vzhledem k nadšení z této destinace, jaké celá naše parta sdílela, bylo o cíli naší cesty rozhodnuto.
Jak dlouho vlastně trvala vaše cesta?
V Africe jsme strávili dva a půl týdne. Co se týká cesty do Namibie, tak ta se dvěma přestupy ve Vídni a etiopské Addis Abebě trvala přibližně 24 hodin. Výhodou na cestách tímto směrem je buď žádný, nebo minimální časový posun, takže se člověk nemusí trápit s jet lagem.
A v porovnání s tím, jak dlouho trvala příprava?
Příprava cesty trvala necelý rok. Samozřejmě tím myslím průběžné plánování. Zejména kvůli zdlouhavé komunikaci s místními zástupci kempů a národních parků, ale také převodům plateb či záloh v tamějších měnách, které naše banky běžně nepodporují, je tento časový předstih velmi podstatný a člověku to dodá více klidu, když neřeší vše na poslední chvíli.
Co ubytování? Jak jsi řešil noclehy?
Ubytování jsme si vždy vezli s sebou, jelikož jsme měli pronajatou Toyotu Hilux s nástavbou, na které byly umístěny dva střešní stany. Spaní jsme tedy vždy měli připravené během pěti minut a byli tak přírodě nejblíže, jak to jen šlo. Ohledně míst k přespání už to bylo horší – v rámci národních parků (zejména v Namibii) je nutné mít kemp zarezervovaný dopředu, a tudíž podstoupit, jak už jsem říkal, občas poměrně strastiplnou komunikaci se správci / agenturami, kteří to zaštiťují. Kempy v Namibii jsou dost často pěkně vybavené, zařízené a v rámci parků i oplocené kvůli nechtěnému kontaktu s divokou zvěří. To Botswana je na tom přesně opačně – ploty nejsou nikde, sprchy většinou ano, ale divočina vás tu obklopuje ze všech stran, což je vidět i na jedné z fotografií z delty Okavanga, vystavené v zooparku. Takže ubytování tímto způsobem vřele doporučuji, jelikož tak se člověk nejlépe propojí s místní přírodou a zvířaty.
Kromě ubytování je důležité i stravování. To jste řešili jak?
Namibie je pověstná svým výborným hovězím masem, a tudíž jsme téměř každý večer grilovali místní masa a klobásy. Kde to bylo možné, zašli jsme do restaurace, abychom ochutnali zdejší speciality, takže jsme měli na talíři krom jiného také maso ze zebry, kudu i jiných antilop, krokodýla a dalších, samozřejmě z chovných zdrojů. Nikdo z nás neměl za celou dobu zažívací potíže, což nás až překvapilo, přestože jsme se tomu od začátku bránili probiotiky a každé ráno malým panákem domácí hruškovice, kterou jsme si dovezli.
Všechno takhle vypadá celkem bezproblémově. Byly vůbec nějaké komplikace?
Když pominu komplikace provázející některé rezervace a finanční převody, problémy byly čistě technického rázu. Hned první den na cestě jsme roztrhali pneumatiku, a to šikovně uprostřed pouště, 150 km od nejbližší civilizace. Vzhledem k nefunkčnímu satelitnímu telefonu, bez běžného signálu, při 40 °C ve stínu a s heverem, který nedosáhl ani k nápravě (nikoho z nás ho nenapadlo zkontrolovat), jsme byli celkem bezradní. Naštěstí jela kolem asi po dvou hodinách německá posádka s pořádným pákovým heverem, takže byly problémy zažehnány.
Další větší problém nastal opět s kolem, a to na cestě zpět do Windhoeku, necelých 60 km před cílem. Tentokrát nám ve 120 kilometrech v hodině upadlo celé kolo. Naštěstí zadní, takže to šlo korigovat, a na pomoc nám přijel majitel půjčovny, takže se opět vše vyřešilo. Ale byl to nezapomenutelný pocit, který ovšem už nikdy nepotřebuji zažít, když vás předjíždí vaše vlastní kolo. Šrouby byly ustřižené, což zřejmě způsobilo přílišné dotažení a neuvěřitelně drsná a uskákaná cesta k baobabům v Botswaně.
Teď od problémů k tomu naopak nejlepšímu. Kdybys měl vyzdvihnout, které místo ti nejvíc přirostlo k srdci, a proč?
Vybrat jediné místo je hrozně těžké, ale asi bych zvolil deltu Okavanga. Ta na mě zapůsobila velmi silně, a to zejména s ohledem na blízkost zvířat, večerní řev lvů, hyen a dalších šelem v těsné blízkosti našeho stanoviště.
Pokud bych však měl zmínit nejoblíbenější okamžiky, tak to jednoznačně byly úsvit a soumrak, obzvláště při pozorování divokých zvířat přicházejících k napajedlům. To naprosté ticho a klid, pouze zvuky jejich tlap či kopyt a usrkávání z vody – na to do smrti nezapomenu.
Tyto magické okamžiky se evidentně taky propsaly do pěti fotek, které jdou do dražby na ochranu chameleonů na Madagaskaru. Ty záběry jsou opravdu parádní! Je mezi nimi i tvoje nejoblíbenější fotka?
Nejsilnější momenty asi opravdu zachycuje výběr pěti dražených fotek – napajedla, západy slunce, Viktoriiny vodopády. Ale jednu bych vyzdvihl nade všechny, a to lvici ležící v savaně v odpoledním slunci, mezi trávami, asi dvacet metrů od nás. Ta fotka má úžasnou energii a atmosféru a zároveň z ní vyzařuje neskutečná síla a majestátnost té šelmy.
Vím, že mezi tvé oblíbené fotky patří i ty z plavby po řece Zambezi…
Zambezi je životadárnou oázou uprostřed savan, která překypuje životem, ale také zde skvěle vynikne velikost afrických západů slunce.
K vybraným fotkám k dražbě byl připraven i letecký snímek na Viktoriiny vodopády. Jak je obtížné se dostat nad vodopády s vrtulníkem?
Nad vodopády není těžké se dostat, chce to jen včasnou rezervaci. Například na rozdíl od Botswany a tamních kempů byla komunikace se zimbabwskou leteckou společností bezproblémová. Zaplatili jsme ještě před odletem do Afriky, uvedli jsme název kempu, kde jsme parkovali, a oni nás přijeli přesně na čas vyzvednout.
Jak dlouho vlastně let trvá a kolik taková výprava nad vodopády stojí?
Let trval asi 20 minut s několika oblety vodopádů ze všech stran, cena byla 165 dolarů. Musím ale říci, že to byly skvěle investované peníze, protože je to ta nejlepší perspektiva, z jaké může člověk takové monstrum, jakým jsou Viktoriiny vodopády, obdivovat.
Vím, že jsi málem o všechny fotek z cesty do Afriky přišel. Co se stalo?
Všichni nám říkali, abychom si dávali pozor na věci, že se v těchto oblastech hodně krade a může to být nebezpečné. Dle našich zkušeností, opak byl pravdou, a tak nejhorší zážitek z cesty se odehrál po příletu ve Vídni, odkud jsme jeli vlakem do Prahy. Po nástupu do vlaku mi zloděj ukradl brašnu s foťákem, všemi objektivy a batoh se všemi suvenýry. Díky pohotovému upozornění dalšího cestujícího jsem ještě stihl z vlaku vyběhnout a za pomoci personálu nádraží jsme ho dostihli, načež zavazadla zahodil a utekl. Metaforicky vyjádřeno, v tu chvíli se ozvala ohromná rána, jak mi ze srdce spadl obří balvan. Nebýt této nakonec šťastné souhry okolností, žádná výstava by se nekonala a vzpomínky by zůstaly pouze v mé hlavě (a částečně v telefonu).
Napadlo tě, že z téhle tvé cesty bude někdy výstava? Navíc v místě, kterým ročně projde několik desítek tisíc lidí?
Upřímně, ani jsem v to nedoufal, a jak jsem již říkal na zahájení výstavy, je to pro mě úžasná odměna, příležitost a motivace do dalších cest. V těchto akcích vidím smysl mého focení. Aby totiž, jak já říkám, fotka žila, musí se sdílet a musí vyprávět příběh, což věřím, že se zde podařilo. A čím více lidí ty fotky obohatí, potěší, nebo inspirují k jejich výpravě do těchto míst, tím lépe.
Ano, tvoje fotky teď vypráví příběh tvé cesty i příběh těch úžasných přírodních lokalit, a my za to moc děkujeme. Jaký je tvůj dojem z výstavy?
Výstava je v tematicky perfektním prostředí, což jí dává mnohem více, než kdyby byla sterilně například v nějakém obchodním domě. Proto na ní pohlížím s radostí a vidinou dalších pokračování.
Díky moc za rozhovor a těšíme se na Tvoje další zážitky a fotky z cest!
Ptal se: Lukáš Nekolný
